Dyslexie a vzdělání
Dyslexie není překážkou ke kvalitnímu vzdělání
Vývojovou poruchou čtení byl postižen i Albert Einstein. foto: Archív Právo
Kolem dyslexie panuje řada mýtů a nepodložených stereotypů. Řada lidí a dokonce i někteří pedagogové si vývojovou poruchu čtení spojují s nízkou inteligencí, neschopností dosáhnout kvalitního vzdělání a někdy dokonce i s negramotností. Učitelé často nahlížejí na dyslektiky jako na problémové žáky. Podobná mínění jsou velmi vzdálená realitě.
Co tedy vlastně dyslexie je? Podle obecného výkladu představuje vývojovou poruchou čtení, která se projevuje vypouštěním či zaměňováním slov a písmen. Počet dyslektiků se v populaci každé země liší případ od případu. Většinou však počet lidí s vážnější vývojovou poruchou čtení nepřesahuje 5 %, ve stejném počtu případů se pak dyslexie vyskytuje v méně patrné formě.
Dyslexie sice vystavuje žáky nepříjemným překážkám v cestě ke vstřebávání nových vědomostí, ale s pomocí učitele a rodičů mohou děti tyto bariéry překonat. Vývojové poruchy samy o sobě neznamenají omezení rozumových schopností člověka. Mezi dyslektiky bývají velice často nadaní a talentovaní lidé, kteří dosahují například velmi dobrých výsledků v testech IQ.
Výjimkou nejsou případy, kdy dyslektici dosáhli v profesní kariéře vrcholu ve svém oboru. Vývojovou poruchou čtení byl postižen například slavný státník Sir Winston Churchill nebo uznávaný vědec Albert Einstein. Z žijících osobností můžeme jmenovat multimilardáře a zakladatele Microsoftu Billa Gatese nebo herce Toma Cruise.
Důležitý je individuální přístup
K tomu, aby si žáci s vývojovou poruchou čtení našli cestu ke kvalitnímu vzdělání a profesní kariéře, potřebují individuální přístup ve škole již od samotného počátku. V prostředí našeho školství lze však bohužel nalézt množství případů, kdy učitelé a vedení školy nevycházejí dětem s vývojovými poruchami vstříc, ba naopak. Žáci s dyslexií vyžadují individuální přístup nejen při výuce, ale například i u přijímacích zkoušek na střední školy. Navzdory řadě vyhlášek MŠMT však bývá ochota pedagogů v tomto ohledu v nemalém procentu případů mizivá.
Inspiraci lze hledat v zahraničí. Ve Velké Británii mohou například děti s diagnózou dyslektické poruchy získat při psaní testu, jenž je součástí národních zkoušek, čtvrtinu času na vypracování navíc. V hodinách výuky se pak dbá na to, aby dyslektici více využívali mluveného než psaného projevu.