Něco o mě
Ráda bych se Vám představila. Moje jméno je Romana, narodila jsem se ve znamení Štíra. Můj syn se narodil ve znamení RAKA v roce 1990.
Po tříletém manželství, které bylo pro mě peklem, jsem se rozvedla a zůstala sama se synem. Všechna tíha a zodpovědnost padla v tu ránu na mě, bydleli jsme u rodičů v domku v jedné místnosti s příslušenstvím, taková malá garsonka. Asi po deseti letech se mi podařil vyřídit úvěr, ale jako matka samoživitelka jsem to měla se zajištěním půjčky na stavbu těžké. Nakonec se to nějak podařilo a tak jsme si přistavěli k původnímu ještě dva pokoje s vlastním vchodem.
Syn byl moje opora a motor a velký životní učitel, všechno co jsem dělala bylo pro to, aby byl šťastný a netrpěl tím, že má jen jednoho rodiče. Od malička jsme si spolu povídali o životě a on mě učil dětským radostem, které jsem už dávno pod vlivem předcházejících starostí a stresu zapomněla. Pořídili jsme si kola, jezdili na výlety. Ve druhé třídě jsem mu darovala krásnou kočičku Jerrynku, ke které si vybudoval silný citový vztah a byl to náš třetí člen domácnosti. Syn mě naučil se smát (i přes různé krušné chvíle) a já mu naoplátku vše vracela oporou, pomocí a obětavostí.
V roce 1996-97 se přišlo na to, že má dyslexii. Prodělali jsme spoustu testů v ped. psychologické poradně, kde zjistili, že má všechny "dys", které existují, k tomu ještě pomalé tempo, ale navrch zase nadprůměrný intelekt. Bojovala jsem za něj ve škole, nikdy jsem nechtěla, aby trpěl. Nakoupila jsem si spoustu knih, dělali jsme doma kineziologické cviky, vyráběla jsem mu pomůcky, vymýšlela, jak mu usnadnit učení. Vzdělávala jsem se jak pomocí knih, tak i pomocí různých kurzů, které jsem absolvovala. Jejich zaměření nebylo pouze a přímo na dyslexii, ale na rozvoj osobnosti a řešení vztahů a různých problémů a to i zdravotních, do kterých vlastně dyslexie spadá. Tak nastartovala moje škola života, abych mohla být synovi oporou, vzorem a pomoct mu s jeho problémem.
Zůčastnila jsem se víkendového nultého ročníku Univerzity nové doby v Praze pod vedením Milana Calábka. Zde mi byl zodpovězen dotaz, jak dyslexie vzniká, možné příčiny a dá se napravit působením na 7. čakru. Dále jsem absolvovala seminář pana Miroslava Hrabici, který pojednával o tom, abychom vnímali každý zdravotní problém jako výzvu k duchovnímu růstu a snažili se přijít na to, proč to potkalo právě nás a co nám to chce říct, co nás to chce naučit. Další z mých kurzů byl kurz REFLEXNÍ TERAPIE, který měl dvě etapy. Působením na různé body na plosce nohy můžete přispět v tomto případě k prokrvení mozku a lepšího přenosu informací, lepší komunikace mezi hemisférami. V neposlední řadě jsem se zůčastnila mnoho dalších přednášek, například MUDr. Josefa Hrušovského, který se zabývá kvantovou homeopatií, která také dokáže v takovýchto případech velmi dobře pomoct a mnoho dalších.
Mezi další obory, které mě hodně pomohly patří bezesporu ETIKOTERAPIE, různé relaxační a meditační techniky, kineziologie, Silvova metoda a mnoho a mnoho dalších. Knihy, které mi pomohly celou situaci pochopit a objasnit je spousta. Uvedu na okraj jména pro mne nejdůležitějších autorů: C.G. Jung, Rudolf Steiner, Platón, Edgar Cayce, Míla a Eduard Tomášovi, Jiří Janča, Miroslav Hrabica, Vladimír Vogeltanz, Ctibor Bezděk, Miroslava Holoubková , Patricie Anzari aj.
Byl to běh na dlouhou trať, ale významný. Mě to naučilo trpělivosti a spoustu dalších znalostí a praktických zkušeností v oblasti rozvoje osobnosti a života vůbec, a synovi pomáhalo toto moje vzděláváníní překonat ty nejtěžší překážky a být mu oporou a pomocníkem.
Nejtěžší to bylo pro syna na druhém stupni ZŠ. Byly předměty, ze kterých měl jedničky - přírodopis a tomu podobné. Nejtěžší byla ovšem matematika, němčina a český jazyk.
Také několikrát nastalo období, že měl z nějakého tohoto předmětu pětky a čtverky a byl z toho dost v depresi, všechno si zabíral, moc se bál, aby nepropadl. Tak vždycy nastal můj maraton - škola, poradna, nové vyšetření, nový plán, další úlevy, komunikace poradny se školou, hodiny a hodiny domácích příprav, které s jeho pomalým tempem trvaly do pozdních hodin, kdy jsme oba vyčerpáním usínali. Musela jsem dělat všechno pro to, aby syn věřil, že má ve mě tu velkou oporu, že mu pomůžu z jeho problémů a nesnází, které ho tížily. Byla jsem na všechno sama, ale byla to pro mě škola života, která obohatila a začala rozvíjet můj duševní a duchovní život.
Synovi jsem věnovala plně svůj čas, lásku a energii a musím říct, že ty radostné chvíle, které mi přinášel se nedají popsat. Nyní je z něj dospělý člověk, inteligentní, pracovitý a ve svém oboru sklízí samé pochvaly a obdiv, zábavný, s dobrým a laskavým srdcem, který nepije, nekouří a má přirozeně vyvinuté morální a etické zásady. Dělá mi velkou radost. A tím chci říct, že co do svého pokladu vložíte, to se vám mnohonásobně vrátí zpět.
DĚTI JSOU NÁŠ POKLAD A PODLE TOHO CO DO NICH VLOŽÍME, JAKÝM JSME JIM VZOREM, TAKOVÁ BUDE NAŠE BUDOUCNOST, BUDOUCNOST NAŠÍ ZEMĚ.
VŠE ZÁLEŽÍ NA NÁS RODIČÍCH, NA NAŠÍ LÁSCE K DĚTEM, NA JEJICH VÝCHOVĚ...
CHTĚJME MÍT KOLEM SEBE RADOST, LÁSKU A MÍR...JE TO NA NÁS, NA RODIČÍCH....