CENTRUM POMOCI PRO DĚTI S DYSLEXIÍ

Mám jen slabou formu dyslexie, konkrétně dysortografii. Diagnostikována mi byla až ve 23 letech při studiu VŠ. Mám nadprůměrný intelekt, VŠ jsem dokončila úspěšně. Na ZŠ a gymnáziu jsem byla "normální", tenkrát se na nic takového nehrálo, takže jsem neměla žádné úlevy ani výhody. I bez nich jsem vždy patřila mezi premianty třídy, dokonce i v češtině. Nahlas i potichu čtu dost pomalu, ale textu rozumím. Jako dítě jsem potichu četla opravdu hodně. Rychlost čtení se tím nijak nezlepšila, ani mi to nepomohlo s prohazováním písmen b/p nebo d/g. To jsem prostě musela vydržet. Ale umožnilo mi to mít dobrou gramatiku. A zapomínání háčků a čárek jsem vyřešila sama asi v 8 letech, přestala jsem psát celé slovo a teprve potom doplňovat diakritiku a začala jsem psát nespojitě a ke každému písmenu doplňovat znaménka hned. Přesto je občas zábava číst můj rukou psaný text, obzvlášť pokud jsem při psaní ve stresu...
Na gymnáziu jsem povinně maturovala z cizího jazyka - němčiny - a odmaturovala líp než z češtiny :o)
Píšu to jako povzbuzení pro ostatní. S dyslexií se dá žít.

Dobrý den, když vám ji diagnostikovali až v 23 letech, kde jste s tím byla?
Hledala jsem si kam zajít, ale ppp je jen do 21let

Pression arterielle est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre moelle bat, il pompe le sang par vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/vente-cialis-en-belgique/

Jako dítě jsem byla dost nemocná. Do první třídy jsem nastoupila v sedmi letech a o rok později jsem absolvovala operaci ledvin a druhou třídu jsem opakovala. Ve škole jsem sice dostala samé jedničky, ale ani si nepamatuji, jak jsem se naučila číst. Vím, že jsem četla pomale, dělala jsem chyby, slova jsem hádala a četla jsem plynule asi az v devíti letech, což bylo ve třetí třídě. Jsem nadprůměrně inteligentní a můj prospěch byl na druhém stupni dobrý až na český jazyk, kde jsem měla z diktátu buď za 5 nebo za 3, dobrou známku jsem získala díky slohvým pracím. Zkusila jsem studovat také umělecké gymnázium, ale po asi dvou letech, jsem se vrátila na základní školu, abych měla větší šanci se dostat na střední uměleckou školu. Na které jsem si v první ročníku nechala udělat testy a vyšlo mě tři poruchy učení. Někteří další spolužáci je měli také (jeden z nich je nyní akademický malíř) známky jsem měla výborné a odmaturovala na výbornou. Později jsem studovala roční seminář v AJ a VŠ, kde jsem obhájila bakalářský titul opět na výbornou. Teď jsem maminka dvou dětí, z nichž jedno má také poruchu učení a k tomu ADHD, a dítě učím doma. Zkouším různé pomůcky, jako postřehovaci slabiky, Slabikář Naše čtení (Klett) - kde je písmo dostatečně velké a nová slova jsou pěkně vyznačena. Při nácviku písmen používám psaní do písku, modelování z plastelíny a psaní fixem na velký formát papíru. Stále hledám nové pomůcky a literaturu, což mě zavedlo i na tyto stránky. Moje dysfunkce mě omezují stále: dostávám paniku, když mám vyplnit dotazník rukou, a počítám někdy na prstech, pokud nepoužívám kontrolu textu, dělám chyby, zapomínám čárky, a stále převracím písmena ve slově. Nedokážu se soustředit na dvě věci. Na druhou stranu jsem velice kreativní - mým projevem je kresba a malba, všímám si detailů, mám cit pro lidi, speciálně děti - dokážu je zabavit a naučit je učivo (kromě mého prvňáčka, doručuji AJ nejen děti, ale i dospělé, které mají problémy "věcných začátečníků" a pracovní vytížení jim neumožní moc trénovat ), aniž by se u toho nudily. Přeji všem rodičům trpělivost, kreativitu a lásku, aby svým dětem pomohli zvládnout učivo.

cvičení bych chtěla

Takže tyhle dysfunkce mam už od školky diagnostikované a do páté třídy jsem chodila na cvičení a bylo to ve škole v pořádku více méne. Čte se mi hůř pořád, prohazuju písmenka a taky píšu ryschlejš než myslim a pak tam ty chyby nevidim, taky si přečtu text a musim ho číct aspon dvacetkrát abych pochopila aspon minimálně o čem to je, a podobné věci. Do toho mam taky lehčí formu ADHD a ta mi to taky trochu zhoršuje V pátý mě mamka odhlásila že prej to už nepotřebuju ale nijak to šlo. Patřila jsem i bez výhod mezi premianty třídy. V prváku jsem začala mít zase problémy hlavně v cizích jazycích a zhoršoval se mi rpospěch. Tedka jsem ve třetím ročníku. Dostali jsme novou češtinářku a kvůli ní si musím zase dělat ty testy kvůli výhodam protože její známkování by mě vylilo ze školy. Pořád mam ty samí problémy jako od školky jenom do tedka to profesoři chápali a nechávali mi menší výhody nebo prostě všem mírnějš znáímkovali a tak se to dalo ale ona je tak přísná že ani premianti to nedavaji a tak si musím udělat testy abych prošla do maturitního ročníku.

Mám slabou formu dyslexie - ve škole se pouze divili, že tak špatná čtenářka má dobré známky. Mám štěstí, že "tiché čtení" mám ráda, proto ani VŠ nebyla výrazným problémem. Pracuji jako učitelka a zároveň jako výchovná poradkyně.
Oba synové jsou dys., oba studují gymnázium. Zkušenosti ze ZŠ rozdílné - jeden měl výbornou učitelku (měla vystudovanou i spec. ped.) a druhá nemohla pochopit, že syn, který má skvělé výsledky v matematice, je v češtině mít nebude....
Na gymnázium mají jedinou úlevu - mají v některých předmětech víc času a jeden píše na PC.
Bez práce to ovšem nebylo, denně číst, psát diktáty nebo dělat cvičení na PC, společně se učit slovíčka....
Teď už to celkem to jde, i když občas se objeví pochyby, jestli jsem nemohla udělat víc - víc reedukace, biofeedback, kineziologie,...

Velice mě zaujalo toto forum. Mám asi 4 různé DYS a prý těžší varianty. Ve škole jsem nikdy neměl žádné úlevy a taky jsem nikdy nedostal z diktátu nic jiného než za 5 (co jiného taky za 27 chyb můžete dostat). S velkým pochopením jsem se také nesetkal, ale celou školní docházku jsem se utěšoval, že v praxi to stejně nebudu potřebovat, takže jde jen o to prolézt.
Bohužel realita je trochu složitější :( Momentálně zastávám vyšší manažerskou pozici v nadnárodní firmě a denně jsem v kontaktu s klienty, zaměstnanci a kolegy. Není asi nic horšího, než když vám kolega nebo klient najde gramatickou chybu v textu a opraví Vám ji. Díky tomu jsem již ztratil i významného klienta. Našel jsem si proto svoji cestu:

1. Pokud to není nezbytně nutné tak nepíšu nic. Se všemi si telefonuji a zadávám úkoly.
2. Zásadně nepíšu rukou. Na co máme počítače, tablety, nebo chytré telefony.
3. Investuji do kontrol textu, kde to jde a i když mám napsat něco jenom do ICQ nebo na Skype, tak si to předepíšu ve Wordu, kde mě to alespoň na hrubo počítač opraví.

Prostě jsem si z moderní techniky udělal berle, které mě umožní uplatnit můj potenciál i navzdory Hendikepu. Dokonce jsem zjistil, že jsem už zapomněl některá psací písmena a kupodivu jsem zjistil, že se dá žít i bez nich.

Důležité je se nebát, věřit si a nenechat se nikým zastrašit.

btw. prosím omluvte případné chyby v tomto příspěvku :)

Dobrý den,
s dyslexií jsem měla velký problém. Na základce jsem nebyla schopna přečíst ani zadání. Svou pílí a cvičením jsem tuto poruchu dost potlačila. Dnes sice nečtu úplně plynule, ale aspoň chápu, co je v textu napsáno.
Vystudovala jsem bez problémů gymnázium a jsme přijata na VŠ. Takže si nemyslím, že dislektici patří na učňáky.
Na základní škole jsem nebyla v dislektické třídě, učila jsem se s dětmi bez poruch učení. Jela jsem stejným tempem. Doma jsem cvičila navíc. Což mi nejvíc pomohlo. Prostě to fungovalo ve stylu, že dislexie není omluva chyb, ale říká: "Dej si na ně pozor". Jedinou úlevu, kterou jsem kdy měla, byl při maturitě čas navíc, který jsem nepotřebovala.
Jen závěrem bych chtěla říct, že mi byl diagnostikován těžký stupeň dislexie.

Dobrý den Michaelo. Je samozřejmostí, že člověk, pokud již je dospělý, má určité ambice a přebírá zodpovědnost za svůj život. To znamená, že dokáže svou pílí a motivací sám překonat nebo zvládnout problém zvaný DYSLEXIE. Horší je to samozřejmě ve školním věku, kdy musí být nápomocni rodiče a pečlivou a náročnou domácí přípravou se dají těžkosti zmírnit. Je ale nutné podotknout, že stupně zatížení touto poruchou jsou velmi individuální a různé a hrají tam také velkou roli genetické předpoklady, poruchy chování, vnímání atd. Je určitě dobré, že jste uvedla Váš příklad, že když je velká píle a snaha, dá se vše zvládnout.
Přeji Vám hodně štěstí. Romana

Dobrý den,
je mi 20 let a o své dyslexii víme od doby, kdy jsem byla ve třetí třídě. Mamka se mnou šla do pedagogicko-psychologické poradny, protože jsem měla ve škole výkyvy - jednou jsem látku uměla výborně a za chvilku jsem zapomněla, pletla jsem si písmenka (m/n, p/b) a hůře jsem četla, zapomínala čárky a háčky, některá písmena jsem vynechávala, psala nad řádek. Ve třídě nás bylo 5 dyslektiků. Dvě z nich jsme měli lehčí formu a učení nám šlo o něco lépe. Paní učitelka se nám na základní škole věnovala. Diktáty jsme měli tištěné a jen jsme doplňovali to, co bylo třeba. Také jsme chodili na doučování. Mamka se mi doma také věnovala a podporovala. Z poradny jsme měli nějaké cvičné sešity. Sama jsem měla snahu být lepší.
Po ZŠ jsem šla na střední školu, odmaturovala jsem hned v 1.termnínu a teď jsem v 2. ročníku VŠ. Vždy mě čeština i přes nesnáze bavila :) Teď s ní nemám snad žádný problém. Jen občas se zamyslím např. jaké kde je i/y, ale z většiny píšu vše automaticky. Nevím, jestli ještě dyslektik jsem nebo ne, ale pořád se za to i přes své úspěchy stydím a nechlubím se tím. Pro dítě je opravdu dobré nepřiřazovat je k těm "blbcům", ale více se mu věnovat s vidinou toho, že se to zlepší a že to aspoň o něco lépe půjde. Můj táta je také dyslektik. Ještě před několika lety si s ledasčím nevěděl rady, ale potom si začal více všímat, trochu četl a už píše dobře. To, co zde autorka píše je pravda. Mohu potvrdit. Neztrácejte hlavu ;)